Smutek bolí a smíření se ztrátou partnera bývá těžké. Příběhy žen, které to prožily, mohou toto období pomoci překonat.
Byl horký a dusný červen roku 1985, školní rok skončil tehdy o něco dříve kvůli spartakiádě a děti se radovaly, že budou mít delší prázdniny. Jako rodina jsme plánovali společnou srpnovou dovolenou v Jugoslávii, abychom se po mnoha letech setkali s rodinou mého bratra, který po okupaci v srpnu roku 1968 uprchl do Kanady. Mým mužem byl dramatik a scénárista Jaroslav Dietl.
Číst víceS manželem Petrem Skoumalem, skladatelem a hudebníkem, jsme žili od sametové revoluce, tedy pětadvacet let. V nemocnici byl vlastně jen čtrnáct dnů, do poslední chvíle jsme o prázdninách cestovali. Jak jsme měli rozdělené práce a úkoly v domácnosti? Řídili jsme oba, já jsem byla vždy aktivnější a většinu věcí jsem domlouvala, zařizovala a organizovala. On víc vydělával. Ale pracovali jsme oba hodně.
Číst víceStala jsem se vdovou ve svých padesáti letech. Manžela štípla včela, nepomohla rychlá záchranka, bohužel podlehl anafylaktickému šoku. Co dál? Naštěstí jsem byla ještě zaměstnaná, takže práce mi trochu pomohla, ale ta samota doma... Oba moji rodiče ještě žili, to byla velká psychická pomoc.
Číst víceMůj manžel Karel zemřel před patnácti lety. Žili jsme spolu více než padesát let a máme dnes šedesátiletého syna a pětapadesátiletou dceru. Bydleli jsme v malém městě na severu Čech. Měli jsme pěkný vztah, i když nám osud nedopřál víc dětí, které jsme plánovali čtyři. To říkám trochu s nadsázkou, jsem samozřejmě šťastná, že mám dceru a syna a že jsme je s manželem dobře vychovali.
Číst víceMilé vdovy, pokud máte chuť a chcete si přečíst můj příběh, tady je. Předem bych vám na základě zkušenosti chtěla říci, že s bolestí budete žít po určitou dobu, ať budete mít pomoc jakoukoli. U mne to bylo takto: manžel byl sice sportovec, ale od dětství měl syndrom bílého pláště, strašně se bál doktorů. To se mu vymstilo v padesáti letech, kdy měl infarkt na zadní stěně srdce.
Číst vícePřijela jsem domů, bylo okolo druhé. Volala jsem: „Proč sis, prosím tě, neohřál ten oběd?“ Jídlo nebylo cítit, na sporáku nebyl hrnec, bylo mi jasné, že zase byl líný si oběd sám vyndat z lednice a ohřát. Čeká - je totiž zvyklý, že ho obskakuju jako služka. Jen jsem přišla, už jsem byla naštvaná. Jenže bylo ticho. Milan neodpovídal. Nebyl v obýváku, ani na záchodě. Byl v ložnici. Byl mrtvý.
Číst víceManžel zemřel, když byl na horách s kamarády. Měl dobrou kondici, po horách chodil rád. Když mi jeho přítel volal, co se stalo, myslela jsem, že si dělá legraci. Jenže tak pitomou legraci by si nedělal. Petr prostě zemřel, v noci, ve spánku, na horské chatě. Večer předtím prý kamarádům říkal, že se necítí dobře, že si jde lehnout. Nevečeřel, nedal si s nimi panáka, šel spát.
Číst víceManžel zemřel po tříletém boji s rakovinou. Byly to nejhorší roky mého života a hodně lidí mi říkalo, že jeho odchod bude pro něj i pro mě vysvobozením. On mi to taky říkal. Společné děti nemáme, já mám dceru z prvního manželství, on měl dceru a syna. Žili jsme v dvoupokojovém bytě v klidné části Ostravy. Moje dcera je vdaná v Praze, občas nás navštěvovala. Manželovy děti ne, protože mě nesnášejí. Manžel totiž kvůli mně opustil původní rodinu.
Číst víceManžel zemřel tři měsíce před tím, než bychom slavili sedmdesátileté výročí manželství. V našem vztahu jsem to byla vždy já, co řídila a rozhodovala, jak naložit s penězi. Manžel měl svou práci, která byla vždy jeho koníčkem - když ho vyhodili z místa ředitele, začal vymýšlet zlepšovací návrhy. Takže jsem pečovala o rodinou kasu a zajišťovala, aby bylo vše zaplacené a v pořádku, hlídala jsem účty i smlouvy.
Číst více
Smutek bolí a smíření se ztrátou partnera bývá těžké. Příběhy žen, které to prožily, mohou toto období pomoci překonat. Budeme rádi, pokud své zkušenosti a prožitky budete sdílet i vy.
Svůj příběh můžete poslat na adresu pribeh@vdovyvdovam.cz
