Život přináší hezké i ošklivé chvíle
Stala jsem se vdovou ve svých padesáti letech. Manžela štípla včela, nepomohla rychlá záchranka, bohužel podlehl anafylaktickému šoku. Co dál? Naštěstí jsem byla ještě zaměstnaná, takže práce mi trochu pomohla, ale ta samota doma... Oba moji rodiče ještě žili, to byla velká psychická pomoc.
Nejhůře na tom byla manželova matka, přežít své dítě je hrůza, takže jsem ji ještě utěšovala já. A naši společní přátelé a kamarádi? Každý má svého partnera, žijí své životy a já sama mezi ně nepatřím, i když by mne nevyhnali. Pomalu se přátelství vytrácí... Nikdy jsem před nikým nekňourala, co bych si pomohla? Takže slýchávám: "ona je jak z kamene".
No, nebylo to pěkné, život přináší hezké i ošklivé chvíle. Zapomenout se nedá, ale zvyknou si jde - i když to trvá.
Marta (65 let)