Ani po letech jsem se nevyrovnala se ztrátou muže
Ovdověla jsem dvakrát. První muž byla láska z plesu a měli jsme se rádi třicet let. Pak nešťastně zahynul v autě. Byl vědecký pracovník – máme spolu syna, který mně pomáhal a pomáhá. Druhý muž byl Němec z Hamburku. Naše velká láska trvala dvacet let. Byl starší o 12 let, před několika lety zemřel na chřipku.
Po úmrtí druhého muže jsem se vrátila do Prahy, kde mám rodinu mého syna a vnuky (jedenáct a sedmnáct let), všichni jsou moc hodní.
S oběma mými muži jsem měla život nastavený na „klasické“ ženské a mužské role, což nám vyhovovalo. Ovšem v důsledku toho jsem dlouho nebyla pro praktické věci použitelná. Samozřejmě tedy neřídím například auto. Mám humanitní vzdělání, hovořím anglicky, německy, částečně italsky a maturovala jsem z ruštiny. Počítač jsem používala už při pobytu v Německu, tak jsem si znalosti o práci s ním dále postupně rozšiřovala.
Po návratu do Prahy mi Dr. Radkin Honzák – považuji ho za "zlatého člověka" – dal antidepresiva. Bohužel jsem po dvou měsících přibrala 15 kilogramů a depresemi jsem trpěla dále. Tak jsem léky přestala užívat, ale kilogramy jsem již neshodila. Psychicky mi hodně pomohla práce recepční na Karlově univerzitě, ale tam jsem musela skončit, protože recepci zrušili.
V současné době žiji v Praze sama. Jsem zdravá, jen mě občas bolí záda. Covid beru trochu s nadhledem. Máme velkou chalupu, velmi pomáhá mi péče k květiny na její zahradě. Nicméně nemohu říci, že bych byla se ztrátou druhého muže vyrovnaná. Byli jsme stále spolu, hodně jsme cestovali, byl stále vedle mne.
Rada si popovídám s někým s podobným osudem. Přeji všem hlavně zdraví, štěstí a hodně lásky od těch, které máte rádi. I něco navíc…
Suzanka (70 let, psáno v prosinci 2020, email: susanka.spickova@gmail.com)