Život máme proto, abychom ho žili

Byla jsem tak nesmírně unavená a vyčerpaná, že mi na tu první cestu nezbývaly síly a nutno přiznat, že ani odvaha. Po celý náš společný život jsem zařizovala absolutně vše, co bylo třeba. A tak mě ani nezarazilo, co jsem musela absolvovat po manželově úmrtí. Postupovala jsem krok za krokem, jednání za jednáním a jen mě fascinovala absence pochopení a pomoci ze strany úředního šimla. V době Mirkova úmrtí bylo těžké najít srozumitelně popsané to, co opuštěné lidi čeká. Na webovách stránkách dotčených úřadů a ministerstev sice informace jsou, ale musíte trpělivě hledat a držím všem palce, aby té úřední řeči rozuměli.

Přechod do stavu single mi usnadnil můj nezdolný optimismus. Dávno je příčinou toho, že se vyhýbám věčným reptalům a nespokojencům. Nikdy se nepřestanu divit, jak to že je jich u nás tolik. Léta jsem lyžovala a hrála tenis. Moje koníčky spolu s touhou cestovat mi umožnily projet velkou část světa. Vždy jsem se na cestách zajímala i o běžný život lidí v té které zemi. Jsem přesvědčená, že nám se tady žije báječně. Jistě, ovdovělým lidem se rázem sníží životní úroveň. Dá se s tím ale žít, když vaříte a hospodaříte v jednom. Musela jsem se přestěhovat z velkého prostorného bytu v centru na předměstí velkého lázeňského města.

Zprvu se mi malý byt v přízemí moc nezdál. Na jaře jsem ale přes ulici objevila zpustlou zahradu a vzhledem k dostatku času jsem se pustila do její údržby. Na podzim jsem pak našla majitele a zahrádku jsem od něj odkoupila. V životě jsem já rotující po kancelářích a účtárnách starost o zahradu neuznávala. Neměla jsem na tohoto koníčka čas. Dnes po třech letech pěstuji vše, co nám může půda dát, a pro široké okolí dělám zahrádkářského rádce. A zatím co jsem kdysi byla ochotná jet na šílený autokarový zájezd v noci do Paříže, celý den památky a v noci zpět, teď sednu za volant a jedu půl dne pro odolný rybízový keř.

Stále mi ale chybí komunikace s lidmi a setkávání se. Dnešní pětašedesátníci jsou vesměs vitální a mají širokou škálu zájmů. Pohybují se na sociálních sítích, ale podle mého názoru nemají vhodnou platformu pro osobní setkání. Zkusila jsem navštívit klub seniorů v našem městě, ale účastníkům bylo vesměs 80+ a společnou řeč jsme nenašli. Přistupuje k tomu i fakt, že ženy se dožívají vyššího věku, a tak se stále ocitáte v ženském světě. Vdovám samozřejmě chybí mužský pohled na svět. Vím, že i ve svém věku bych se mohla porozhlédnout po nějakém příteli pro těžké chvíle. Avšak více než čtyřicetileté manželské soužití plné volnosti a tolerance je zárukou krásných vzpomínek, nemám proto na podobné dobrodružství dostatek odvahy.

Před více než třiceti lety se moje tenisová spoluhráčka provdala do bavorského středně velkého města. Začala pracovat na tamním magistrátu v sociálním odboru. Sama se ujala péče o ovdovělé. Začala pro ně organizovat pravidelná setkání v jedné méně navštěvované kavárně. Vždy si určili, o čem bude debata na další schůzce. Kromě starostí všedního dne si všímali i nešvarů v jejich městě.

Jejich rady a nápady moje přítelkyně i dnes tlumočí na magistrátu a radní je často vyslyší. Ve městě je asi deset venkovních posiloven se zařízením pro starší lidi. Místní obchodníci a podnikatelé každý rok připravují knížky se slevovými kupony pro ty, kterým už bylo šedesát pět let. Na tamních pěti středních školách se konají pravdelná setkání se seniory a mladí si berou patronát nad osamělými spoluobčany. Je mi jasné, že tyto věci jsou přímo závislé na konkrétních lidech. Znovu se ale vracím k aktivnímu postoji k životu a optimistikému pohledu na svět.

Není třeba jenom mudrovat, je třeba něco udělat. Soustředila jsem kolem sebe čtyři vdovy a vzájemně si pomáháme. Cestujeme, učíme se jazyky. Když už ten život máme, žijme ho naplno.

Simona, 65 let (ovdověla v 60 letech)