Bylo to náročné období, měli jsme nový byt na hypotéku
Můj milovaný manžel a otec mých tří dětí zemřel po dvouletém boji s rakovinou v 56 letech :-( Měl určitě potíže vždy po jídle, ale obvodní lékařka mu stále předepisovala Helicid, který mu vůbec nepomáhal, na potřebné vyšetření - endoskopii - ho poslala až po našem naléhání. Bohužel v té době měl nejen nádor v jícnu, ale i metastáze v játrech, na operaci bylo pozdě.
Léčili ho třemi cykly chemoterapie, nejdříve nastala regrese - rakovina ustoupila, ale po roce se vrátila s plnou silou. Manžel nemohl jíst, voperovali mu jícnový stent, ale mohl jen nutriční nápoje a pití - jinak stále zvracel a strašně zhubl :-(
Posledního půlroku jezdil sanitou každý měsíc na transfúzi krve - ta mu ještě prodloužila život. Do nemocnice jsem ho nechala zavézt na posledních 36 hodin, kdy už mu na bolesti nic nezabíralo a potřeboval morfium. Starší děti s rodinami ještě stihly přijet k jeho smrtelné posteli, pak všichni museli odejít, ale já jsem tam s ním byla až do posledního výdechu.
Vím, že na mne na tom druhém břehu čeká, abychom byli zase spolu :-) Strávili jsme spolu krásných 33 let, našim dětem bylo v době jeho úmrtí 31, 27 a nejmladší dceři bylo 14.
Vůbec nevím, jak jsme s nejmladší dcerou zvládly ty hrozné dva roky, kdy nám náš tatínek scházel a umíral před očima. Bylo to kruté - musela jsem chodit do práce, ač bych raději byla doma s manželem. Zároveň jsem se musela dobře ovládat, aby to vše zvládala naše nejmladší dcerka. Práce mi ale zase pomáhala v tom, že jsem nemyslela jen na to nejhorší...!
Po manželově úmrtí jsem se o vše postarala sama - vyrůstala jsem u svých prarodičů a vždy jsem byla velmi samostatná, protože byli staří a v mnohém jsem jim musela pomáhat. Moji rodiče nestojí za nic - nikdy mi v ničem nepomohli, ba spíš mi jen házeli klacky pod nohy :-( Ale zase mi moje povaha pomohla - nemohla jsem se hroutit, protože jsem se musela postarat o naši nejmladší !!!
Starší děti mne i sestřičku citově podporovaly - jezdili jsme společně na dovolené, nejmladší dcerka jezdila na prázdniny k té starší - žije v Německu. I tak bylo pro mne toto období nesmírně náročné - těsně před manželovým onemocněním jsme se přestěhovali do nového bytu, na který jsme měli hypotéku, další půjčky na nábytek.
Nejhorší fáze smutku trvala asi 2,5 roku, pak jsem si našla prima přítele :-) Nejvíc jsem litovala a lituji nejmladší dceru, která přišla tak brzy o hodného tatínka. Ale dělala mi jenom radost - dobře se učila, vystudovala vysokou školu a pracuje v nemocnici.
Na svého manžela vzpomínám snad denně a lituji, že se nedožil tolika událostí - narození vnoučátek od syna, dospělosti vnoučat od dcery, promoce naší nejmladší dcery :-( A že se mnou neprožil ještě tolik krásných dovolených, nepoznal Řecko, kam jsme pak začali každoročně jezdit...
A vůbec - chybí mi i každý všední den, který jsme mohli trávit spolu a přitom to je už tolik let a tolik dní bez něj. Nikdy nezapomeneme - ani já ani děti - na jeho veselou a společenskou povahu, smysl pro humor, dobrotu srdce!!! Takoví lidé jako on by měli umírat až ve 100 letech, ale bohužel osud rozhodl jinak :-(
Sondra (67 let)