Stála jsem na nové startovací čáře zatížená dluhem po manželovi a obrovskou nejistotou
Když jsem poprvé nahlas vyslovila, že jsem se stala vdovou po sebevrahovi, znělo mi to šíleně. Jenomže i něco natolik šíleného jsem musela nakonec přijmout. Můj bývalý partner měl totiž dvě tváře. Jednu úspěšnou, kdy vystudoval při zaměstnání dvě školy a stal se respektovaným manažerem. Ta druhá skrývala jeho dlouholetý boj s hazardem.
Čtrnáct dnů před sebevraždou se mi sám přiznal, že zase hraje a navrhl rozchod jako jediné rozumné řešení. Souhlasila jsem, neboť mi to už z mnoha důvodů nepřipadalo únosné, i když mě to mrzelo a obávala jsem se o jeho další osud. Těch následujících čtrnáct dnů jsem se s ním podvědomě loučila, což jsem si uvědomila až po jeho smrti.
Slíbil, že si promyslí způsob léčby, kterou podstoupí, a já si mezitím zařídím vlastní život. Odjela jsem na besedy k mým knihám a ještě úterý večer jsem s ním mluvila. Tvářil se, že se nic neděje a díval se na fotbal. Ve středu už ale nezvedal telefon, ani se neozval a já ho nechala hledat policií. Vycítila jsem šestým smyslem, že to asi nedopadne dobře.
A potvrdilo se to, protože v pátek večer 18. listopadu 2016 mi přišel policista s psychologem oznámit, že ho našli mrtvého. Spáchal sebevraždu a nechal dopis na rozloučenou, v němž se omlouval a žádal o odpuštění. Jenomže to, že někdo dobrovolně vzdá svůj život, se nedá odpustit, na to si můžete časem jen zvyknout.
Ty první týdny po té události byly nepopsatelně strašné. Zůstala jsem na tu zoufalou situaci sama a do toho mi chodily naprosto neuvěřitelně hnusné zprávy od různých lidí. Věřím tomu, že minimálně polovina by mi nedokázala takové věci říct osobně. Nicméně to je rozhodně neomlouvá. Poprvé jsem tak ale zcela pochopila význam rčení - mlčeti zlato. A zároveň jsem si uvědomila, že tato společnost vůbec není připravená na to, že někdo může dobrovolně vzdát život.
Partnerovou smrtí jsem však nepřišla jen o dlouholetého parťáka, jakkoliv složité to s ním bylo, nýbrž o střechu nad hlavou a vlastně všechno, co jsem s ním do té doby vybudovala. Stála jsem na nové startovací čáře zatížená jeho dluhem a obrovskou nejistotou. Věděla jsem, že pomoc najdu na konci své pravé ruky. Paradoxně pokud mi totiž někdo opravdu pomohl, tak se rozhodně nejednalo o přátele a známé, které jsem znala dlouhá desetiletí. Ti mě naopak mnohdy zklamali hloupými řečmi, soudy a radami k ničemu. Velice mě to mrzelo a o to víc, že já jsem se každému snažila vždycky pomoci, pokud to bylo v mých silách.
Mockrát jsem během té těžké doby sama uvažovala o sebevraždě, nicméně měla jsem doma dvě zvířata a hlavně můj králík Sněženka na mně dost visela já věděla, že by to s ním asi po smrti dopadlo špatně. Ačkoliv lidem bez mé zkušenosti může připadat tato motivace podivná, myslím, že právě Sněženka mě tady na světě podržela. A držela až do chvíle, kdy se mi psychicky začalo dařit lépe.
Tehdy se u ní projevil neřešitelný zdravotní problém a musela jsem jí nechat uspat. Ještě teď mě tato vzpomínka dokáže rozplakat. Ztratila jsem v ní bytost, která si se mnou prošla nejtěžším obdobím a nesmírně toho lituji. Zasloužila si určitě radostnější osud. Každopádně platí, že během života většinou potkáme několik zásadních bytostí, což platí i v případě zvířat a mé Sněženky.
Problém vdovství po sebevrahovi spočívá především v tom, že se pozůstalý velice rychle stane v očích okolí viníkem té situace. Přitom pokud bych něco tušila a mohla to zvrátit, udělala bych cokoliv, aby se nezabil. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Protože na rozdíl od spousty jiných, byl jedincem velice laskavým, který měl svědomí. Mnohokrát mě napadlo, že spousta politiků a všelijakých kšeftařů okrade stát o miliardy, přesto si docela pohodlně vegetuje a můj partner, jenž se snažil vždy své dluhy splácet, je mrtvý. Nemá cenu ale moralizovat.
Už jsem řekla, že společnost není na situaci, kdy se někdo zabije, připravená, stejně tak na ni nejsou připravené energetické společnosti, banky a další instituce, kam jsem jako vdova mnohdy doslova přilezla úplně zlomená. Jednání, s nímž jsem se mnohdy setkala, nelze ani publikovat. Nerozumím tomu, proč v moderní době, kdy se různé společnosti pyšní standardy kvality, nedokážou pro takové situace vytvořit jednotný postup, kterým se daný úředník řídí. Nedávno se mě jeden člověk zeptal, jak jsem tu hrůzu překonala. Upřímně řečeno mám spoustu událostí z posledních čtyřech let dost v mlze, a proto jsem na tuto otázku nedokázala nijak uspokojivě odpovědět. Ale určitě mi pomohlo, že jsem se z toho postupně vypsala na mém blogu a nakonec ta celá zkušenost vyšla knižně.
Jak jsem zaznamenala, většina čtenářů hledala v mém příběhu jen senzaci a o to víc se pak cítila zklamaná. Ta kniha totiž především vypráví o člověku, který vnitřně shořel jako papír a to nejen z hazardu, nýbrž i z náročné práce. Sebevražda i to, co jí přechází, je vždycky především o bolesti a psychickém strádání. Já jsem samozřejmě vyhledala i odbornou pomoc, protože terapeut mě na rozdíl od takzvaných slušných lidí nesoudil, ale podporoval, abych tu složitou etapu svého života zvládla. Útěchu jsem nacházela i ve své lektorské práci, v hudbě a také jsem relativně často chodila do přírody. Žádná selanka to ale nebyla, protože jsem si již na počátku té cesty uvědomila, že nejlepším lékařem se stane čas. A uplynulé čtyři roky mi to jen potvrdily.
Martina Bittnerová (psáno ve věku 45 let)