Společnou oslavu našich dětí už jsme nestihli...

Pro mámu bude vždycky malá i když jí už začala přerůstat doslova i obrazně. Pozorování vodních krasavců z blízké pozorovatelny praktikujeme už rok a půl. Začalo to kvůli práci do biologické soutěže a postupně nám tohle místo přirostlo k srdci. Jezdíme sem už dobrovolně. Jaro je cítit na každém kroku, teplo a odevšad k nám doléhá štěbetání opeřenců.

Táta pořídil Soně super ornitologický dalekohled, který jsme nemohly nechat doma. Vybavily jsem se pochopitelně stativem a dalším menším dalekohledem. Karel brával i svůj oblíbený foťák a díky němu jsme pak v pohodlí obýváku mohli nadšeně určovat další nové druhy, které jsme objevili. Jen malý Kája dost na našich cestách úpěl. Ptáci ani focení ho nebaví a pořád ho někdo napomíná, že pobíháním se třesou dalekohledy a foťáky. Dnes je u kamaráda, pozorování si užijeme bez výčitek. Blížíme se k rybníku a zdá se, že počasí nám bude přát. Soňa natahuje krok a nabírá rychlost. Je to dobrodružství, třeba objevíme zase něco nového. Mně krok postupně vázne...

Před očima se míhají útržky vzpomínek a ornitologické nadšení je pryč. Vidím spokojenou rodinku, jak se poprvé blíží k pozorovatelně a jak její členové pročítají informační tabule, ostří dalekohledy a kochají se pozorováním. Většinou se pokazí počasí, fouká a je zima - jak je to možné, že ať je doma jakkoli teplo, tady se počasí téměř vždy zvrtne? Vidím jak nadšeně diskutují co viděli a těší se na prohlížení fotek. Vidím jak poprvé instalují ornitologický dalekohled a vzrušeně se radují z nových ostrých pohledů. Nesmí chybět fotka mladé ornitoložky s novým dalekohledem, táta tak rád fotí. Vidím jak rodiče pobízí děti, ať sami chvátají, oni půjdou pomaleji, je hezky pomalu se projdou. Karel si sedá na velký kámen pod pozorovatelnou. Bude se tu vyhřívat, je tak krásně! Dnes ani nejde nahoru? Vidím sebe, jak se starostlivě ptám Karla, jestli ten kousek od auta dojde. Vůbec nevadí, můžeme se zastavit a vždycky si odpočinout. Jsme spolu a pevně se držíme za ruku. Vidím, že dost trpí a ten velký kámen, na který si konečně sedne, mu připadá nekonečně daleko. I autem už jezdím jenom já. Karel už neřídí. Děti se na nic neptají, vědí, že táta je nemocný. Nikoho ani nenapadne, že by vyšel těch pár schodů na pozorovatelnu. Vidím ten foťák, co leží na skříni, a Karel už nás s ním nenaučí fotit...

Nevidím nic, protože se mi z očí derou potoky slz. Pomáhám sestavit stativ a počasí se kazí. Ledový vítr, zima. Je mi úplně jedno, co tu kde plave a létá. Balíme. Žádné fotky. Stačily dva měsíce a všechno úplně jinak. Nestihli jsme společně oslavit, že Soně bude 15 a Kájovi 9. Místo oslavy chystám manželovi pohřeb a roznáším po úřadech kopii úmrtního listu. Zákeřná a zlá nemoc nám ho navždy vzala.

Hana Kacerovská (psáno ve věku 47 let)