Manžel by řekl, že se musí jít dál, ale zatím to prostě nejde. Snad časem.
Byl všední den 16. dubna 2020 a nic nenasvědčovalo tomu, že se mně a mé rodině převrátí život na ruby. Ráno jsme s manželem vstali, připravila jsem svačinu, dali jsme si pusu, popřáli si pěkný den a rozjeli se každý do své práce. Ani ve snu by mě nenapadlo, že manžela již nikdy neuvidím.
Netušila jsem, že pusa byla poslední, že se už nikdy neschoulím do jeho náruče, nikdy se již spolu nezasmějeme, nikdy už nenaplánujeme žádný společný výlet, nebudeme se spolu těšit z budoucích vnoučat... Prostě už nebude nic. A to jen proto, že jeden blbec při řízení těžkého nákladního auta nedával pozor a vjel do uzavřeného jízdního pruhu, kde pracovali lidé, a zabil manžela a jeho dva kolegy.
Pamatuji si z toho dne snad každou minutu a stále si vše přehrávám ve své mysli. V ten moment pro mě skončil život.
Mám úžasné děti, mamku, bráchu, strejdy a tetu, pár kamarádů, tchýni, tchána a další příbuzné, kteří mě v těch hrozných dnech podrželi a pomáhají mi dodnes. Kolikrát jsem to už chtěla zabalit, ale vždycky jsem si uvědomila, že bych všem hrozně ublížila. A to si nezaslouží.
Přestěhovala jsem se k mamce do domku, kde jsme si s manželem přestavovali podkroví a chtěli tam bydlet spolu. Snažím se žít dál. Letos jsem se stala babičkou a vnouček nám dělá radost, je to takové sluníčko. Dcera se letos vdává - máme tak radostnější starosti. Ale stále nevidím pro mě žádnou budoucnost. Mám pocit, že už člověk prostě jen dožívá. Snad mi pomůžou radosti s vnoučaty, uvidíme...
Manžel by řekl, že se musí jít dál, ale zatím to prostě nejde. Snad časem.
Hana (psáno ve věku 52 let, rok po ovdovění)