Už nic nebude stejné. Zatím nevím, jak s tím mám naložit
Ovdověla jsem v únoru, manželé jsme byli 32 let. Přišlo to naprosto nečekaně. Manžel 16. února 2021 v 19.15 h vstal, šel s naším psem ven a už se nevrátil. Celý život byl zdravý, byl to sportovec. Pravda, zdravá strava mu nic moc neříkala, doteď ho vidím, jak si maže chleba sádlem a na moje "chytré" řeči ohledně cholesterolu jen mávne rukou.
Asi stejně jako všichni ostatní jsem prožila první dny a týdny jakoby v mlze. Musím říct, že jsem všechno zvládla sama. Naše dospělá dcera bydlí 200 kilometrů daleko, navíc v té době byla "rizikově" těhotná, takže nepřicházelo v úvahu cestování. Nakonec stejně porodila o měsíc dříve.
Od manželovy smrti uběhlo 10 měsíců a já bohužel musím konstatovat, že teď je to pro mě horší než ty první dny a týdny. To byl hrozný šok, člověk automaticky dělal, co musel. Nějak neměl čas přemýšlet, co bude potom "až". Až to všechno vyřídí, až ta bolest pomine, až se to uklidní...
Asi jsem nějak předpokládala, že se to vrátí, jak to bylo předtím, ale samozřejmě nevrátilo. A já najednou vlastně nevím, co dál. Přitom jsem ten typ samostané ženské - jsem finančně nezávislá, mám přátele i koníčky - a ta by neměla mít velký problém s tím být sama.
Všichni mně říkají, že musím začít znova, něco změnit, být otevřená novým věcem. Ale bohužel je jediný můj pocit ten, že bych chtěla svůj starý spokojený život zpět. Každé ráno, když se sama vypravuju do práce, každé odpoledne, když přijdu domů a jsem tam sama, si říkám, už to pořád bude takové? Uvědomovala jsem si, kolik toho máme společného? Jak moc je pro mě důležité, že když přijdu domů, můžu si mu postěžovat nebo naopak sdílet nějakou radost? Dala jsem to najevo? Ocenila jsem dostatečně, jak bylo pro mě důležité, že mě vždy a za všech okolností ve všem podpořil?
Jsou to maličkosti, které mně velmi chybí, třeba když vám někdo udělá kávu, ještě než si svlíknete kabát, koupí vám nové koště, když to staré zlomíte, vymění žárovku, když ta stará praskne... Vždycky jsem se těšila domů. Pořád jsem měla takový ten pocit vnitřní spokojenosti a vlastně až po jeho smrti jsem zjistila, že to bylo podmíněno tím, že tam je i on. A trápí mě, že jsem mu to asi nikdy neřekla. Tolik věcí zůstalo odložených na někdy potom, protože je přece na všechno spoustu času.
Možná za moje pocity může pochmurný listopad nebo blížící se Vánoce, které budou poprvé bez něho. Budu sama doma, nepůjdu ani ke svým rodičům ani k dceři. Vím, že je to ode mě takový poměrně zoufalý pokus o to mít Vánoce jako dřív - doma. Ale ono už nic nebude stejné. Jen já zatím nevím, jak s tím naložit.
Hana (psáno ve věku 54 let, necelý rok po úmrtí manžela)