Přeji všem, aby bolest byla časem mírnější

Vše se začalo hroutit v březnu v roce 2021, kdy manželovi diagnostikovali rakovinu tlustého střeva. Vše vypadalo nadějně, měli manžela operovat. Měl už hotová veškerá predoperační vyšetření a za dva dny měl jít na operaci. Měli jsme obrovskou naději, že bude vse v pořádku - těšili jsme se na další společné roky.

Náhle však zazvonil telefon a manželovi sdělili, že se operovat nebude. Bylo mu řeceno, že vše vyreší chemoterapie. Podstoupil první tři a cítil se dobře. Stále jsme prožívali moc pěkné období. A to přesto,že začal mít velké bolesti břicha a zad.

Dělala jsem uplně vše, abych Péťánkovi ulevila. Vařila jsem vývary, čaje a vše, na co měl chuť. Po čtvrté chemoterapii mu bylo hůř a hůř, ale snažil se bojovat a byl neskutečně silný. Po poslední chemoterapii, kdy měl jít na kontrolu, již nemohl vstát z postele.

Já jsem zoufalá šla za jeho onkologem a řekla, co se děje - že manžel i zvrací, má strašné bolesti a nafouklé bricho. Doporučil mi přivoláni záchranky. Přijeli, Péťankovi jsem zbalila věci a při loučení u sanitky jsem mu říkala, že si zavoláme.

Ještě ten večer jsme spolu mluvili po telefonu, protože Covid mi znemožnil návštěvu v nemocnici. Péťanek byl stabilizován, museli ho operovat a dát vývod.

Přišel pátek osm hodin ráno - na to nikdy nezapomenu. Péťánek mi volal celý štastný a veselý, že se mu ulevilo a je mu dobře. Děkoval mi za záchranu a těšil se na to, až budeme zase spolu a půjdem spolu na pivo. Bylo to pro mě to nejkrásnější v posledních těžkých dnech, co jsem si mohla přát. Zase budeme s miláčkem spolu a vše zvládneme.

Po pár hodinách štěstí a naděje se mi svět hroutil. Zavolal mi lékař z ARO, že se stav po operaci zhoršil, Péťánka museli znovu otevřít a je v kritickém stavu. A ať se pripravím na nejhorší. Nechápala jsem telefonát - vždyť jsem s miláčkem před pár hodinami mluvila a vypadalo vše v pořádku. Bohužel mi za pět minut opět volal lékař, že začali selhávat orgány včetně srdíčka, které měl nemocné, a nešlo už nic dělat.

Nemusím asi popisovat, jak mi bylo. Nechtěla jsem tomu uvěřit a přála si, aby to byl sen. Chtělo se mi umřít spolu s mým miláčkem.

Stále dokola si říkám: proč zrovna on, který byl milující manžel, tatínek naší 27leté dcery, úžasný kamarád, kolega, syn, strejda a člověk, kterého měli všichni moc rádi pro jeho veselou a laskavou povahu. Při jeho odchodu plakali i tvrdí chlapi.

Pro mě je nenahraditelný. Byla jsem pro něho i po třiceti letech tou nejkrásnější a nejmilovanější. Za víkend jsem s ním prožila tolik, kolik toho nèkteré ženy nezažijí celý život. Tak strašně moc mi chybí, že jsou dny, kdy se mi nechce žít a nic nemá smysl. Snažím se zvednout a být silná pro dceru, mé rodiče a spoustu lidí, kteří jsou mou oporou a drží mě.

Moc to bolí, ale čas prý vše zmírní. Věřím tomu a přeji vám všem, kteři jste se ocitli v takové těžké situaci, aby bolest byla časem mírnější

Michaela (psáno ve věku 50 let v lednu 2022)